Ahoj všem!
dlužím Vám rychlorecenze přečtených knížek a brzy se k tomu dostanu. Tahle knížka si ale zaslouží samostatný post, protože se chystám trošku rozepsat:-)
Já sama tenhle styl knížek moc nekupuju, hlavně kvůli tomu, že je jich strašně moc a jde mi z toho hlava kolem. Když v knihkupectví zajdete do oddělení výživy, tak najdete desítky a stovky knížek, z nichž každá slibuje, že Vám to konečně vysvětlí a pokud budete postupovat podle ní, tak konečně budete zdraví, krásní, štíhlí a spokojení.
Moje maminka je narozdíl ode mě na tyhle knížky přeborník, doufám, že mě za následující fotku nezabije (ahoj mami!!:-))
A předevčírem přišla s knížkou od Alana Levinovitze: Lži a mýty o tom, co jíme. Knížka slibuje, že je trošku jiná a to v tom, že všechny ty trendy poslední doby - po lepku se umře, po cukru se umře, po tuku se umře....rozmete na kopytech, protože je to všechno nesmysl. A to mě zaujalo, protože na to mám názor dost podobný.
Myslím, že každý, kdo sleduje sociální sítě, si v poslední době musel všimnout toho, jak se nám jídlo a přístup k němu mění před očima. Zatímco dřív člověk držel dietu, aby zhubl, dnes měníme životní styl abychom se cítili lépe.
K tomu abyste mohli šířit své poznatky o jídle už není potřeba vzdělání, praxe, studium odborných publikací a schopnost kritického myšlení. Dnes stačí publikum na instagramu a máte-li líbivou tvář a pěknou postavu, mladý holky Vám to budou zobat z ruky:-)
A tak jsem se těšila, že konečně přišel někdo normální, kdo sepíše do knižní podoby, že dokud se jí všechno a přiměřeně, tak nebudete mít nadváhu, hnusnou pleť, nízké energy levels a všechny tyhle strašidelný fráze, který se člověk dočte, ale budete normálně prospívat.
A knížka začala celkem slibně. Začátek pojednává o strašáku dnešní doby - lepku. Levinovitz zde vysvětluje pozadí objevu celiakie, jak se ze začátku léčila ( lékaři si mysleli, že celiakii vyléčíte banánem atd.) a jak je to s tím epidemickým rozšiřováním "citlivosti na lepek" v dnešní společnosti. Mluví zde o výzkumech, které ukazují na obrovský vliv psychiky na naše zdravotní problémy, ať už je to efekt placebo či nocebo. Nocebo je situace, kdy je pacient přesvědčen o negativních účincích např. podaného léku, i když mu ve skutečnosti byl podán jen cukr....prostě opak placeba:-)
Jenže od těchto pár slibných stránek už to všechno jde tak nějak z kopce. Následující kapitoly pojednávají o cukru, tuku a soli.
Pamatuji si, že když jsem byla na nižším gymplu, frčela zrovna Atkinsonova dieta a v dámských časopisech o tom bylo plno článků. Démonizoval se cukr a tuky naopak byly prospěšné. Dnes je to naopak, zase frčí nízkotučné-vysokosacahridové diety jako high-carb vegan (což jsem si ostatně sama vyzkoušela) a podobně. Tím chci říct, že je pěkně vidět, jak se to v průběhu let mění a každých pár let se démonizuje něco jiného - i na to Levinovitz ve své knize poukazuje. Když se každých pár let chrlí nová studie popírající dočasné výzkumy, není teda pravda někde uprostřed? Nebo není pravda spíš taková, že prostě zatím nevíme?
S čím mám ale u knížky největší problém a čím mě s ubývajícími stránkami čím dál tím víc otravovala je skutečnost, že ač Levinovitz neustále něco popírá, nemá to ničím podloženo. V celé knížce není jediná poznámka pod čarou, na konci není žádný seznam literatury nebo odkazy na studie studie a to mi u knížky, která se rozčiluje nad pochybnými zdroji současných výživových doporučení, dost vadí.
Ostatně Levinovitz je celkově dost pokrytecký. Věnuje pár stránek vysvětlování, jak hrozné je, když se začnou senzačně v médiích psát články na základě jedné studie. Že jedna studie ještě nic nedokazuje, že je často potřeba jich udělat víc, aby se to potvrdilo a až pak to pustit do světa.
Nicméně v knížce pak sám x-krát popírá některé poznatky o cukru, soli a tucích tím, že argumentuje JEDNOU studií, která ty dosavadní studie popřela....tak jak to teda je? Může se brát jedna studie s novými výsledky za bernou minci nebo ne?!
Nejvtipnější odstavec je ale ten, kdy se pouští do doktorů Williama Davise a Davida Perlmuttera, kteří svými knihami Život bez pšenice a Moučný mozek rozpoutali bezlepkovou senzaci. Píše o nich:
"Dva lékaři se okamžitě stali miláčky médií, přestože ani jeden z nich není špičkou ve svém oboru, natož pak expertem v oblasti výživy. Davis je kardiolog a Perlmutter neurolog."
To je určitě relevantní poznámka, nicméně z úst RELIGIONISTY, který právě napsal knihu o výživě:D Ano, autor této knihy, Alan Levinovitz je religionista, proto mi přijde jeho otírání se o lékaře slovy "nejsou špičkou v oboru, proto by se jim nemělo věřit" dost úsměvné....jemu se teda věřit má nebo ne, když taky není špičkou v oblasti výživy?
Knížka je pro mě prostě obrovské zklamání, přestože s jejím poselstvím jako takovým - jezte normálně a vykašlete se na nejnovější zaručené senzacechtivé diety - souhlasím. Bohužel dělá to samé, co mi vadí na současných výživových pseudo-odbornících. Nepodložené zdroje, nedostatečná argumentace, kritizování věcí, které sám v knize dělá a ano, přiznávám, že mám možná trošku skeptický postoj ke knížce o výživě psané religionistou.
Abych ale jen neplivala špínu, bylo v knížce pár věcí, které stojí za zmínku:
"Pokud svou cestu k fyzickému a duševnímu zdraví myslíme opravdu vážně, nesmíme být otroky svého strachu a touhy po jednoduchých odpovědích." - 100x ano. Fascinuje mě, kolik lidí věří tomu, že vysazením určité potravinové skupiny se jejich život změní o 180 stupňů.
"Pozoruhodné je to, jak málo v Americe stačí ke spuštění jednoho z těchto obratů ve stravování: věděcká studie, směrnice nové vlády, znuděný cvok s lékařským titulem, to vše může přes noc změnit stravovací návyky celého národa." Já bych k tomu ještě dodala pěkná holka s hezkou postavou - třeba Freelee Banana Girl apod.
"....snil o budoucnosti, kde budeme jídlo posuzovat dle jeho chuti, a nikoli na základě výživových hodnot...." - o tom já sním taky, protože tak to má být.
"Dělat si starosti s jídlem není zdravé....příčinou nemusí být nutně to, co jíme, ale jak jíme - ve stresu, posedlí správnou výživou, počítáme kalorie, lustrujeme etikety a eliminujeme potraviny, které následně očerníme." - Ano, jsem přesvědčená, že lidi, co se nejvíc bojí jídla, jsou přesně ti, kteří přibírají i z jedné mandarinky.
Z mé oblíbené kapitoly o spojení nových "životních stylů" a poruch příjmu potravy:
"V celých Spojených státech dochází ročně k přibližně desetkrát více úmrtím způsobených poruchami příjmu potravy než úmrtím způsobených všemi alergiemi na potraviny dohromady."
"...95% mých pacientů začíná u nějaké potraviny, která je tabu. Před 30 lety to byl hlavně tuk. Potom Atkins a sacharidy. Teď je to cukr, průmyslově zpracované jídlo a lepek..... než se ke mě dostanou, dopadne to většinou tak, že z jídelníčku vyřadí v podstatě vše," tvrdí lékařka zabývající se pacienty s poruchy příjmu potravy.
"Nápad, že by eliminační diety mohly v některých případech sloužit jako výmluva pro omezení jídleníčku, je urážkou mnoha lifestylových dietářů, ale pomalu se povědomí o tomto problému rozšiřuje. Jedním z odvážlivců, kteří se snaží toto povědomí šířit je Amy Kubalová, paleodietářka, vystudovaná odbornice na výživu, která se v paleokomunitě pohybuje už deset let.......
"V mém případě byla paleodieta vhodným způsobem, jak vysvětlit omezování jídelníčku .... u některých lidí to funguje, ale u nkterých se to změní v náboženství. Jejich životy se točí neustále kolem toho, co budou jíst až budou někde mimo domov..."
"Opravdovým démonem není jídlo, ale výmysly" - tesat do kamene toto!!:D
A mohla bych pokračovat, ale poslední citace je myslím parádní tečkou za současným trendem změn stravování.
Vadí mi šíření nesmyslů a zejména absence kritického myšlení některých lidí, kteří spoustu těch věcí šíří dál. Jenže na druhou stranu si pak říkám, pokud má někdo pocit, že mu to pomáhá a cítí se lépe...tak proč ne? :-)
Mějte se krásně!
K.
